Nemohu uvěřit.
Ve čtvrtek do školy přicházela třída, která se skoro neznala a v pátek jsme odcházeli jako kamarádi. Osobně si myslím, že největším zlomem bylo, když nás rozdělili do náhodně vybraných skupinek a mělo se nacvičit představení na námět šikana. Šlo tam hlavě o spolupráci a vlastně od té chvíle se všechno nějak posunulo…… Jak nastal podvečer, ze školního klubu bylo slyšet povídání a smích u focení. Naše třída si vybrala námět adaptačního kurzu Oskara. Ale nebyl to ledajaký Oskar. „Dostali“ jsme ho za to, co nás baví. Za hraní na nástroj, sport a nebo za to, co jsme a čeho si na sobě vážíme. K večeři byla pizza. Kdo chtěl, šel hrát basket. Zápas byl dlouhý, skončil remízou a na oddech jsme si dali pravdu nebo úkol. Přidal se i pan učitel. Večer jsme hráli schovávanou po škole. Bylo zvláštní běhat prázdnou chodbou. Potom, co se všichni našli, se šlo spát, ale skončilo to u povídání. Ráno začal někomu zvonit budík a všechny to probudilo, tak jsme se dali zase do řeči. V ten pátek to bylo úplně jiné než minulý den. Už to nebyla ta třída po skupinkách.
Za to patří velký dík učitelskému sboru, který to vše zorganizoval.
Doufám, že se naše přátelství bude ještě utužovat a prohlubovat.
Zuzana Cellerová, 1. O
Přečteno: 1997x
Vydáno: 18.9.2020
